Zamyšlení – proč pořád na všechno pospícháme?

Nedávno jsem dostala dotaz od jedné maminky, že by chtěla naučit svoje 10 měsíční děťátko sedět. Co pro to má udělat? Všechny děti v okolí už sedí, jen její děťátko ne. Leze, stoupá si, obchází, ale pořád nesedí. Co s tím? A tak si tak říkám, proč neustále někam spěcháme, proč nejsme rádi za to, co máme právě teď?

V článcích a příspěvcích o psychomotorickém vývoji jsme si již několikrát popsali, že na vývoj dítěte nemáme spěchat. Každé dítě je jiné a má své vlastní tempo vývoje. Navíc sed je pro dítě velmi náročný a musí se k němu dospět skrz dostatečné posílení všech důležitých svalů. Již od nás víte, že tzv. předčasné posazování dítěte, pokud dítě samo nesedí, není v žádném případě pro malé dětské tělo zdravé a nikterak přínosné. Pokud je dítě předčasně posazováno nebo spoustu času tráví např. v lehátku, kde už ho nebaví jen koukat a snaží se všemožně posazovat a přitahovat, dochází k učení náhradních stereotypů, posilování jen povrchových svalů a přetěžování páteře a vše se potom projeví na samotném sedu. 

Pokud necháte dítě volně pohybovat se v prostoru, naposiluje si lezoucí dítě hluboké svaly kolem páteře, dochází k ideálními pohybu obratlů, posiluje se bříško, svalové skupiny kolem ramenních a kyčelních kloubů, které se centrují a stabilizují. Dochází i k práci aker končetin rukou a chodidel. Toto vše mu pak pomůže k ideálnímu zvládnutí přímého sedu. Tento sed poznáte tak, že dítě sedí s rovnými zády a dolními končetinami před sebou. Čím později si dítě sedne, a má tak větší čas k trénování, tím lépe.

Pokud jsme však netrpěliví rodiče a chceme po dítěti sed, aniž by na něj bylo nachystáno, přetěžujeme jeho nepřipravený pohybový aparát a můžeme zapříčinit různé pohybové obtíže ve straším věku. Přestože se nám to nemusí příliš líbit, pokud je dítě motoricky zdatné, leze, stoupá, obchází si, ale nesedí, je to problém spíš nás dospělých. Dítě sedět nepotřebuje. Dokáže si dolézt pro předmět, který potřebuje, hraje si v kleku, na čtyřech, ve stoji, vleže. To jen my dospělí už bychom dali děťátko rádi do jídelní židle, posadili ho v kočárku, posadili ho při hraní. Pokud dítě samo nesedí, je to práce navíc pro rodiče, kteří musí vymýšlet alternativu, aby dítě nakrmili, šli s kočárkem ven atd. Každá situace se však dá vyřešit. Na jídlo existují polohovatelné židličky, v kočárku může jezdit dítě na bříšku nebo v kleku, čímž nejenže vidí ven, ale ještě navíc posiluje své tělo.

Jestliže však zvítězí naše pohodlnost a snažíme se dítě různě obkládat polštáři, dáme jej do visítka, chodítka, přesedláme do sedu do sportovního kočárku, dítě se snaží přizpůsobit situaci. Často pak sedává s kulatými zády nebo sedí zadečkem mezi patami. Nikdy však nemá napřímenou páteř, ideálně postavené dolní končetiny a pevné bříško.

V takovém případě se pak ptám, proč neustále někam spěcháme, proč se pořád s někým srovnáváme, proč si neužíváme toho, co máme právě teď?

A jak tedy zareagovat na dotaz, který mi maminka položila?

V prvé řadě je důležité, vše srozumitelně vysvětlit. Pokud je dítě zdravé a spokojené, zvládá vše, co zvládat má, je důležité podporovat ho v lezení, v lezení všemi směry, slézání, v přelézání překážek. Při cvičení a hraní s gymballem nebo overballem, lze trénovat hluboký stabilizační systém. Všechny důležité motorické milníky, kterými si dítě projde, jsou naprogramovány a řízeny centrálním nervovým systémem. Proto my můžeme s dítětem trénovat a posilovat, ale dojít si k sedu a dozrát do této pozice musí samo. 

S dítětem kromě lezení a přelézání překážek můžeme trénovat dosedání na paty, pokládání zadečku ke straně z pozice v kleku a trénovat tzv. šikmý sed (dítě si pomáhá opřením o horní končetinu), dítě by mělo mít zvládnuty otočky na obě strany, můžete válet sudy.

Pokud se poté podíváte dál, až si jednou Vaše děťátko sedne, sed jej bude doprovázet již celý život. Je to velmi náročná pozice, sami jistě víte, že skoro nikdo kolem Vás nedokáže v ideálním sedu sedět příliš dlouho, často se v sedě kroutíme, vymýšlíme nejrůznější pozice. Nechte proto raději dítě na bříšku, v kleku, v pohybu než ve statickém sedu. 

Já budu doufat, že po vysvětlení a uklidnění si bude tazatelka užívat chvilky se svým děťátkem a přirozený sed se v brzké době objeví.

P.S.: Maminky nejste v tom samy! Dcera si sedla do přímého sedu až kolem 14. měsíce. Vydržte, i když je to náročné.

Tým Spokonožky

(zdroj foto: archiv autorky)